Nová společnost, nebo jen vize nové společnosti? 14

Nehledejte a buďte připraveni na dobu, která se pomalu blíží tím, že pochopíte vše již dnes.........

Komunismus je konečně pozitivní zrušeného soukromého vlastnictví, především všeobecné soukromé vlastnictví. (str.73)
Taková otázka musela v době jejího vzniku padnout. Co však lidé nedomysleli na důsledky takového návrhu. Nikomu nebylo jasné, jaký vliv má vlastnictví a co znamená pro celou společnost. Společné vlastnictví je tak dáno jen tomu, kdo o to bude žádat, přitom ten zbytek bude soukromé vlastnictví. Přitom soukromé vlastnictví, má požadavky jako každé jiné. Jen je obsáhnout tím, že uvěříme sami sobě a to tím, že příjmem osobní vlastnictví jako poznatek toho, kdo je i není.

Celé se to špatně vysvětluje a přitom je vše tak jednoduché. Být je jako vlastnit, byť o tom nevím. Vlastnit je jako být a přitom o tom třeba taky nevím.

Celé bych to ukončil slovy:
Jedině bytím poznáváme svět a to že vlastním je jako bytí i vlastnění. Tedy rozdíl je v tom čemu dávám přednost, kdy jeden dává přednost vlastnění a druhý bytí.
Manželství (které je jistou formou výlučného soukromého vlastnictví) (str.74)
Naděje vkládaná do systému, který bude je nadějí člověka, že nebude nahlíženo na manželství jako vlastnictví někoho, ale že to bude nahlíženo jako spojení nespojitelného, kdy jedno tvoří vše, jako dva tvoří jedno.

To celé se dá uzavřít těmito slovy:
Kdo jedná v manželství jako člověk, musí pochopit že spojení dvou pohlaví jako stvoření nového, kdy dva tvoří jedno. Toto je postavení manželství před Bohem a toto je postavení manželství před lidmi. Pokud kdokoliv dává jinou náplň tomuto svazku než je taková, jakou jsem napsal, buduje ďáblovo království v tom, že nechápe věci Božské a ďábelské.

Otázky:
Je jediný způsob nahlížení na manželství jako spojení mužského a ženského principu, nebo je tak, že je to jedno, jak hlásá dnešní stav?

Kdo by si pomyslel, že padnou taková slova. Slova jsou jak vítr a tento vítr je vichřicí bořící vše. Jak bylo napsáno v Bibli, je spojení muže a ženy postavením manželství jako svazku věčného, kdy jeho dočasnost je tvořena zemí. Celé by se to dalo vysvětlit na příkladu:

Jeden příklad za všechny. Kdo by si pomyslel, že život může vzniknout jinak, než z protikladů. Těmito protiklady se tvoří skutečný život a to nejen fyzický, ale i duchovní. Kdo pochopí tento princip rození najde v sobě sílu, jakou našel ten kdo stvořil svět a dal všemu co mu náleží. Taková síla náleží jen těm co Ví. Proto lidem bylo dáno poznání omezené jen tím, že manželství je jako spojení muže a ženy, přitom ve skutečnosti je to tak, že toto spojení je realizováno ve všem, nejen v manželství.

Volně pochopená otázka:
Jak by mělo být organizováno vlastnictví, aby každý dostal co potřebuje. (str.74)
Takové to organizování je důležité, nejen pro jednotlivce, ale i pro celou společnost.

Téma organizace vlastnictví má mnoho podob, přesto jedno ční nad jejím povrchem. Tento druh vlastnictví totiž umožňuje podstatnou částí sjednotit člověka i Božství. A o jakém vlastnictví mluvím? Mluvím o vlastnictví, kdy vlastníkem není stát ani soukromá osoba, ale ten kdo spravuje takové vlastnictví. Ten, kdo spravuje, by měl být i majitel, nemusí to být dočasné ani konečné. Vše by odpovídalo kvalitě projevu daného člověka a od toho by se odvíjel i vlastnický vztah.

Na počátku se člověk rozkoukává a neví nic. Jak jde čas dozrává, aby vydal co nabyl životem a jako takový nachází vlastnictví jako možnost realizace. Pokud v takové době se nabídne člověku možnost realizace přes vlastnictví bude naplněno tím co hlásí ten, kdo je i není: „Budu ve všem co stvoří tento život“ těmito slovy častuje své stvoření.

Na samý závěr bych měl návrh: Dejte lidem poznat co je to vlastnictví, pokud o ně stojí. Těm, kdo o ně nestojí dejte možnost poznat sdílené vlastnictví, protože takové je rozdělení lidí, kdy jedni vlastní a druzí spravují a těmi co spravují je vlastnictví stejně vlastní, i když je společné.

Tímto bych se rozloučil.
Poměr muže k ženě (str.75)
I takto se dá poměřovat svět, kdy se míní, že hrubé co zastává muž je skutečnou hrubostí a jemnost kterou zastává žena je skutečnou jemností. Takto to nebývá pravidlem a jak se ukazuje v dnešní době, to neplatí již vůbec.

V dnešní době platí toto přirovnání:
Nechci a nemohu, proto konám to co konám, protože kdybych chtěl a či chtěla, dokázal bych vše a tímto nemohu poměřovat náš vztah.

Těmito slovy častují v manželství jeden druhého a nechápou jedno, to jedno nebylo nikdy vysvětleno, proto mi dovolte to napravit.

Náprava spočívá v uznání ve výlučnosti svazku muže a ženy, který prochází životem a i krizí, který život přináší. Svazkem se rozumí manželství, které je posvěcené Bohem. Tímto manželstvím se určují otázky, které padají na úrodnou zem, čímž myslím, muže a ženu. Otázkami je tak definován vztah mezi mužem a ženou. Tyto otázky však každý drží pod pokličkou a bojí se, že jejich otevřením, dá najevo svoji slabost a tímto povstává sám problém ve vztahu.

Kdo je ve vztahu otevřený, trpí a kdo je uzavřený trpí taky, ale jinak. Jediné východisko je to, být upřímný sám k sobě a stejně tak k druhým. Tato upřímnost má podobu vyznání lásky životu a povznešení lásky na život všeho, nejen vztahu, který zastávám. Tímto se uvolňuje ono napětí ve vztahu a tímto se poměřuje svět.

Přesto jsou jedinci, kteří mají lásky tolik, že nedokáží být uspokojeni v žádném vztahu. Tímto bych otevřel téma, naplnění vztahu.

Naplnění vztahu probíhá od samého počátku a lidé to tak ctí a jdou s životem, že naplnění probíhá kontinuálně. U někoho však probíhá pravý opak, drží to v sobě jako v papiňáku a pak to bouchne, většinou tak, že vztah to rozklíží. Tito lidé nechtějí být se stvořením, dávajíc všemu co si zaslouží, ale většinou jsou vedeny pudy k tomu, aby dosáhli takové nízkosti ve všem co zastávají ve vztahu nejen k ženě, ale i žena k muži. Těmito pudy bych téma uzavřel a nebýt pudů, nebyli bychom ani lidmi, přesto leckdy právě pro ně nejsme lidmi ani pak.

Děkuji za pozornost

Pojem soukromého vlastnictví. Citace: Toto materiálni, bezprostředně smyslové soukromé vlastnictví je materiální smyslový výraz odcizeného lidského života. Jeho pohyb — výroba a spotřeba — je smyslovým projevem pohybu veškeré dosavadní výroby, tj. uskutečněním nebo skutečností člověka. Náboženství, rodina, stát, právo, morálka, věda, umění atd. jsou jen zvláštni způsoby výroby a podléhají jejímu obecnému zákonu. Pozitivní zrušení soukromého vlastnictví jako přivlastnění lidského života je proto pozitivním zrušením veškerého odcizení, tedy návratem člověka z náboženství, rodiny, státu atd. do jeho lidského, ti. společenského jsoucna. (str.76)
Nabytí myšlenky zrušení soukromého vlastnictví je prodchnuté celém tímto dílem. Tato myšlenka měla v té době kdy vznikla své opodstatnění a měla svou platnost. Jaká je situace dnes a jaká bude v budoucnu?

Dnes jsme v situaci, kdy konzumenským životem života spotřebováváme vše co je nám drahé  a promrháváme vše co je nám drahé, ještě víc. Jak to vysvětlit? Vysvětlit to jde jedině tak, že lidé si již neváží ducha a jeho výdobytků a chtějí být oblaženi hmotou a přitom si neuvědomují to, že hmota žádné blaho neposkytuje. Jen svazuje a to tak, že člověk je již polapen a není schopen tomuto prozření dát to co potřebuje, tedy víru a neví jak se z tohoto sevření hmoty vymanit. Jediné co mohu říci dnes, že lidé nakonec pochopí kde chybovali, ale bude před nimi dlouhá cesta. Ale o tomto jsem nechtěl hovořit. Je toho totiž víc, co by lidé měli pochopit.

Tedy za prvé: Služba není otročina a služba duši je nejvyšší míra v životě člověka. Taková to služba se píše velkými písmeny a lidé tak pomalu chápou onu podstatu života, což u materialistického pojetí života je nemožné, protože ono jemné co je z duše je zašlapáváno a prodáváno jako další konzum. Jak tedy dál? Jedině si uvědomit konec konzumu a to tím, že budeme konat to co máme konat. Jak to provést v praxi? Provést to lze takto:

Slovo dalo slovo a člověk pochopil vše. Jak je to možné ozvala se duše, že najednou pochopil co celý život ignoroval? Zeptala se duše Boha. Je to tím, že duše je nalezena, odpověděl Bůh.

Zpráva druhá: Druhá zpráva nám říká toto: Kdo pochybuje o sobě a své duši napomáhá zlu. Takové to členění není sice obvyklé ale dokládá jeden výdobytek a tím je poznatek duše, která trpí. Tento výdobytek se má za to tak, že člověk, který se shýbl nalezl to ztratil a to doslova.

Myslím, že nemá cenu pokračovat, kdy filosofické otázky nejsou tak pěkné a důležité jako ty praktické, kvůli který jsem tady, přeci.

Co říci tedy dál. Soukromé vlastnictví se zdá být zdrojem veškerého zla, přesto zlem není, je to víra v dobro, kdy hmota má stejné atributy jako duše, jen jen neúměrně hrubá. Z toho vychází poznatek, že člověk nalezne míru ve hmotě teprve tehdy, když nalezne ztatý grál v sobě a o tom jsem již psal. Tedy, že život je daný jemností i hrubostí, která se střídá v životě, jako smyslem života, tak vypovídá o počátku i o konci. Tímto, když budete poměřovat svět, naleznete poznatek natolik hluboký, že překonáte to, o co jde každému člověku a tím je nalezení duše.

-----------------------  II verze ----------------------
Na počátku soukromého vlastnictví stál majetek tak niterný, že člověk žasl nad tím co obsahuje svět. Tímto bych měl otevřít téma soukromého vlastnictví.

Soukromé vlastnictví jak jej pojal Marx a Engels se nedá nic vytknout, pokud je člověk pochopí duchovní cestou. Ta duchovní cesta, která na lidi čeká je taková to:

Nehledám, a jdu. Nejsme a jsem a přesto nejsme. Jak to? Protože vše již bylo stvořené a tvoří se vše z ničeho, stále dokola.

Tímto se poměřuje svět. Tento svět však chce víc a to tak, že lidé nakonec překonali to jemné v nich  nastolili materialismus. Dřív majetek neznamenal výsadu ani privilegium, to jen lidé to tak chápali a záviděli majetným a neviděli co majetek obnáší a tím je spousta práce a tvoření a důvtipu aby majtek byl spravován tak jak by se měl spravovat. Toto lidé kdysi viděli a nezáviděli nikomu nic. To jen dnešní doba říká, jak lidé žili a nechápe, že lidé byli mnohem šťastnější než lidé dnes, kdy majetkem nepoměřovali svět a nechtěli být majetkem druhých, ale byli jen propůjčovateli lidí z lidu a tímto chápali i pojem formu nevolnictví. Nevolnictví jak bylo praktikováno se praktikuje i dnes, jen je to mnohem sofistikované. Dokonce tak, že lidé již nevidí nic. Jen někomu se však podaří prohlédnou přes závoj a ten závoj vám přináším:

Na počátku dnešní doby stál pokrok. Ten pokrok co nás provedl až po dnes. Co jej způsobilo? Myslí si lidé, že to byli lidé a chtěli udělat něco víc dobrého pro ostatní lidi, bohužel v to nevidíme onen systém, který vytvořil závislost lidí jeden na druhém a lidí jako celku na všem. Již není svobodných lidí, protože bohatstvím se poměřuje svět a bohatsví dnes generuje zisk z prodeje, již ne z výroby ani z práce, ale z prodeje všeho.

Tímto naznačuji, že poznat to co nás zotročuje není snadné, jsou to jemné nuance života, která říká. Zastav se, podívej se na své ruce co dokáží. Jsi přece bohat tím co máš a ne tím, co můžeš získat.

Lidé však vidí vše jinak, nechtějí umět, ale chtějí se prodat, jako poslední coura na rohu ulice, která sní o princi, který ji vyvrhne z bídy.

Té bídy je spousta odstínů, přesto jeden vévodí a to je bída člověka nevědomého. Tato bída je bídou člověka, který koná podle všech pravidel lidství to nejlepší a přesto se mu nedaří. Proč? Protože lidství v něm není to co našel, ale to co zkopíroval od společnosti. Není člověk tak sám sebou a člověk není spokojen ani s majetkem ani s ničím čeho dosáhl. Taková prozření bývají ošklivá a lidé propadají panice, tíhnou k hmotě stále víc, přeci musí existovat cesta ven. Ptají se sami sebe.

Existuje cesta ven, jen ji nechtějí absolvovat, protože by se museli sklonit a to není pro člověka nic lehkého.

Tímto se s vámi loučím a přeji vám hodně zdaru.