Když jedno končí, nebývá to pěkné, alespoň ve společnosti určitě ne. (pracovní název)
Základní otázka zní, co to vlastně končí? Končí nám doba, která byla psána krví a tuto dobu musíme dožít tak, že ji pochopíme opět krví. Tato krev, která padne na naše bedra bude naší krví.
Tímto nechci strašit, ale je o konstatování něčeho co se blíží a nedá se před tím utéci. Lidé by si přáli poznat lepší stránku života, přesto ji nedostávají, a proč? Protože jejich pasivita vede k útlaku, který je opakem toho co by rádi viděli. Musíme být aktivní a vědět co máme chtít. Tohle se nedá popsat co vlastně chtít, ale lidé by měli sami najít to co se dotýká právě jich. Splněná přání neexistují, jen práce a na jejím výsledku závisí jak na tom budeme. Tedy pasivita musí odejít systematickou prací sami na sobě jak druhým. Jen tato položka musí být splněna abychom mohli jít dál.
Co jsem vlastně tímto chtěl sdělit? Sdělení je o vyvolenosti člověka, který musí nabýt atributy člověka, tedy vědět. Tohle se nedá dosáhnout jiným způsobem než prací sám na sobě a to tak, že kde rostu já, musím nechat prostor pro růst i druhým, tohle je zákon stvoření. Tímto zákonem se řídili v každé době jen velikáni, kteří dokázali v pravý čas přinést společnosti to co potřebovala. A co potřebuje dnešní společnost? Potřebuje mír a tedy myšlenku míru vtisknutou do života jednotlivce i společnosti. Tento mír není pasivitou, ale aktivní činnosti, která souvisí se životem, že jen v míru se člověka duše dokáže rozvíjet ke zdaru všech.
Toto pojednání není o míru ve válce, ale o míru v duši, který si neseme jako lidé sebou. Ať přijdeme kamkoliv najdeme mír, pokud bude v nás. Tohle poselství je poselství člověka, druhým lidem.
Proto si přeji předat Vám mír, který je a bude po té co nastane, co je nevyhnutelné.
