Hmota je energie a co je pak vše, jedno? (pracovní název)
Kdo si položí tuto otázku pochopí vše, dalo by se říci. Jedině otázkami se položíme na problém, který plyne z toho jaké máme vědomí a co dokážeme přijmout.
Pokud jde o jedno, co by tak mohlo být? Je to poznatek nebo fyzická věc, či energie? Tyto otázky musí člověk podvědomě odpovědět, aby dokázal Bohu, že je hoden být člověkem, který je člověkem proto, že Ví. Proto odpovím tak, aby každý člověk dostal příležitost na tento fenomén přijít sám a byl tak oblažen věcmi natolik hlubokými, že člověku hned nedojde, kdo je a co by mohl chtít.
Byl jednou jeden život a ten život, chtěl být jako on. Tento poznatek je tak hluboký, že člověk nepozná pravdu dokud nepozná jeho, protože pravda je skutečně ukryta v tomto vztahu.
Na druhou stranu, člověk není schopen vnímat kvalitu jednoho, který je naším Bohem. Proto mé odpovědi budou odpovědmi člověka, který poznal vše, jen o tom neví, co našel.
Bylo nebylo, tak mohl začít příběh života, tedy byl či nebyl? Bytí je tak důležitou položkou života a je jedno jak vypadá. Pokud se podíváme na bytí jako základní stavební kámen, pochopíme jednotu, která není bytím, ale je tak jak bych řekl, jedním. Co je tedy jedním? Jedním je to co dokážeme, není to poznatek, není to člověk ani věc, je to vše a přitom nic. To nic, má však takový význam, že je vším.
Doufám, že odpověď, kterou jsem dal uspokojila člověka, který bude tápat, a bude trvat jistou dobu než si uvědomí co je to nic. Nic totiž neznamená to, že je ničím, ale že obsahuje vše. Tohle je základní stavební kámen toho, kdo je a o kom nemůžeme hovořit, protože jeho život je naším a opačně. Kdo tedy bude chtít poznat nic, musí poznat jeho aby mohl poznat jak bych řekl samou podstatu všeho. Bez této podmínky nemůže nic vyniknout jako poznatek všeho.
Na samý závěr mám jeden dotaz. Kdo pochopil ono řečené? Kdo našel to co hledal? Je to člověk, který nakonec přijme vše a dojde až tam odkud není návratu. Do té doby budeme lidmi, protože být člověkem je poznatek tak hluboký, že lidí stále neví nic, ani o tomto, natož o tom co je převyšuje.
Smích a slzy, jako u Boha tak i u člověka.
Byl jeden smích, ten smích nebyl smíchem, ale Bohem, který propůjčil smíchu své atributy. Smích je tedy tím koho milujeme a přitom se dotýkáme celou svou duší. Smích léčí tím, že je jako on, který dává světu poznání.
Slzy jsou láskyplné nebo nešťastné, tímto bych toto rozpravu ukončil.
